Ježíš, který se krví potil (podle bl. Kateřiny Emmerichové)

1. 4. 2021

Blahoslavená Kateřina Emmerichová byla augustiniánská řeholnice, římskokatolická mystička, vizionářka a stigmatička. Během svého života měla několik zjevení. Jedním z nich je unikátní vize křížové cesty, která především v době, kdy žila bourala mnohé předsudky a která detailně popisuje bolest a utrpení našeho Pána. Text je výňatkem z knihy: Hořké umučení Pána našeho Ježíše Krista a může posloužit jako meditace a zamyšlení nad utrpením Ježíše Krista.

Když Ježíš s jedenácti apoštoly opouštěl večeřadlo, byla jeho duše už smutná, a ten zármutek stále rostl. Apoštolové byli ještě plni nadšení a vroucnosti po přijetí Nejsvětější svátosti a z Jeho laskavých řečí. Šli blízko vedle něj a ujišťovali jej, že ho nikdy neopustí. Ježíš však byl stále smutnější. Apoštolové mu chtěli jeho zármutek lidským způsobem rozmluvit a přesvědčovali ho o své věrnosti.

Nyní již přišli do Getsemanské zahrady. Ježíš řekl osmi učedníkům: ,,zůstaňte zde, já poodejdu na své místo a pomodlím se.“ Nato vzal Petra, Jakuba a Jana a šel s nimi na úpatí hory. Jan se ho zeptal: ,,jak je možné, že ty, který jsi býval pro všechny vždy útěchou jsi nyní tak smutný?“ Ježíš mu odpověděl: ,,Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou, abyste neupadli do pokušení!" Ježíš poodešel. Viděla jsem, jak se kolem dokola na něho valí vlna strašných obrazů a víc a víc ho svírá. Ježíš vešel do jeskyně, kde se skryl. Ale i jeskyni začaly naplňovat strašlivé obrazy, před očima se mu zjevovaly obrazy všech hříchů od pádu prvních lidí až do konce světa.

Ježíš se poddával hořkému utrpení, nabízel se božské spravedlnosti jako smírná oběť za hříchy celého světa. Nechal tímto nesmírným utrpením prorůst všechny údy svého svatého těla, všechny smysly své přesvaté duše. 

Viděl všechny hříchy světa a jejich vnitřní ošklivost v nesčetných obrazech. Vzal je všechny na sebe a v modlitbě sama sebe obětoval spravedlnosti svého nebeského Otce; utrpením totiž usmíří vinu celého lidského pokolení. Ďábel mezi tím na Ježíše volal: ,,Opravdu?! Opravdu i tento hřích chceš na sebe vzít? I za tento chceš trpět?!“

Když se celá ta spousta vin a hříchů jako nepřehledné moře ukázala před duší Ježíšovou a když on sám se za to všechno Bohu Otci obětoval a všechno zlo a všechen trest od Otce na sebe vyžádal, přišel ohyzdný satan, pokušitel znovu, právě tak jako přišel na poušť, a začal obviňovat nejnevinnějšího Spasitele z různých poklesků: ,,Ty chceš vzít to všechno na sebe? Podívej se sem a sem!“ A přitom rozvinoval před očima Ježíše obrazy rozličných vymyšlených obvinění zášti a nenávisti. Jemu dával za vinu všechny chyby jeho učedníků, všechna pohoršení, která způsobili, všechny zmatky,…

 Ježíš nejprve klečel klidně. Ale později se jeho duše zhrozila množstvím ohavností, hříchů a nevděku vůči Bohu. Zmocnila se ho tak zdrcující truchlivost a úzkost srdce, že třesoucím se hlasem úpěl: ,,Otče, je-li možno, ať odejde tento kalich utrpení ode mne. Otče můj!“ Pak se však znovu vzchopil a řekl: ,,Avšak ne, co já chci, nýbrž co chceš ty!“ Vůle Jeho a Otcova byly sice stejné, ale protože z lásky podstoupil všechnu lidskou slabost, třásl se před smrtí. Padl na zem a lomil rukama. Pot se mu řinul po celém těle, třásl se a děsil. Rty měl bledé.

Spasitel našel své učedníky, jak spí a řekl jim: ,,Což jste se mnou nemohli bdít alespoň jednu hodinu?“ Když apoštolové viděli Ježíše – znetvořeného, bledého a vrávorajícího ptali se: ,,Mistře, co se ti stalo?“ Odpověděl jim: ,,Modlete se a bděte se mnou, abyste neupadli do pokušení. Duch je sice odhodlaný, ale tělo je slabé!“ Chtěl je tím napomenout k vytrvalosti a oznámit jim zároveň boj své lidské přirozenosti proti smrti a důvod své slabosti.

Poté se vrátil do jeskyně a byl ještě smutnější. Padl na svou tvář s rozpjatýma rukama a modlil se ke svému nebeskému Otci. Ale teď nastal v jeho duši nový boj. Přišli k němu andělé a ukazovali mu velikou úlohu a rozsáhlost hořkého, smírného utrpení v dlouhé řadě obrazů. Ukázali mu napřed celou dřívější vznešenost člověka před pádem, a jak každý hřích má svůj původ v prvním hříchu. Ukázali mu utrpení na těle i na duši.

Když Ježíš překonal boje a odevzdal to vše do vůle svého nebeského otce, uviděl jiné strašné obrazy: starost, jakou mívá člověk, dříve než se obětuje za dobrou věc. Mučila ho totiž otázka: Jaký užitek přinese má oběť? Taková starost povstala i v Ježíšově duši. Představy nejstrašlivější budoucnosti zarmucovaly jeho Srdce, Srdce, které lidi nekonečně milovalo…